Pochází z tibetských náhorních plošin. Že se tato rasa vyskytuje řídce i v jiných částech Himalájí se připisuje tomu, že lámové, putující po Tibetu brali tyto psy s sebou a dávali darem místním princům. Lze tak soudit podle jeskynních kreseb a reliéfů, které pocházejí z období 2000 let před Kristem.

První písemné zmínky o tomto psu se datují do doby cca 1000 let před naším letopočtem. Aristoteles psal o Indickém psu a podle všech známek měl na mysli tibetskou dogu. Také Megastheus popisoval v roce 327 př.m.l. Indického psa s visícíma ušima, ohromnými kostmi, svaly, velkou hlavou a širokým nosem.

Poté cestovatel Marco Polo objevil na svých cestách tibetského mastifa a popsal ho jako „obrovského, vynikajícího psa velikostí podobného oslu“. K tomu je třeba dodat, že na dobových rytinách je Marco Polo zobrazen ve společnosti tibetské dogy, která se ovšem velikostí shoduje s dnešními dogami. Tibetští osli byli navíc výrazně menší, než jinde na světě. Nemalou roli jistě sehrálo také zveličování vzpomínek na cesty,kterému se nevyhne snad žádný cestovatel.

Samuel Turner, který cestoval po Tibetu kolem roku 1800 píše : „ Tibetské dogy hlídají v noci stáda yaků, je to typický horský pes, protože má všechny vlastnosti horského psa – výšku, impozantní šíři, hlídací instinkt, hrdý pohyb, obranu, velkou lásku ke svému pánu atd“. Ve své vlasti byl využíván jako hlídač domu, stáda a majetku kočovných nomádů. Protože má silně vyvinutý hlídací instinkt, hlídá dům s obrovskou razancí a zakročí kdykoliv odhadne že je to nutné, velmi tvrdě.

Tibetské dogy měly za úkol hlídat vesnice, kláštery, paláce, stáda a doprovázet na cestách karavany. Pes byl nejen hlídačem obydlí a stád, ale při cestách také nosil břemena. Průsmyky a horské stezky jsou v Tibetu mnohdy tak úzké a neschůdné, že nelze použít při přepravě nákladů yaky, osly a mezky a proto se používaly ovce a zřejmě také psi. Tito psi byli krmeni ve své vlasti kukuřičných chlebem a kozím a ovčím mlékem. Maso tito psi znali, pokud si ho obstarali sami. Byli a do dneška jsou velmi nenáročnými strávníky.

Tibetský název je do–khyi, což v překladu znamená „ přivázaný pes“. Psi byli již od nejútlejšího věku přivazováni na silné řetězy, kterých se mnohdy za celý život nezbavili. Někteří byli pouštěni pouze v noci, kdy se potulovali v okolí vesnice a stáda a hlídali je před vetřelci a divokými zvířaty.

V Tibetu byla upřednostňována zvířata v barvě black and tan, , neboť ta měla nad očima světlé body – podle tibeťanů druhý pár očí, který zpovzdálí působí jako oči v bdělém stavu, přestože pes spí. Impozantní vzhled hlavy a hřívy byl ještě uměle zesilován u uvázaného psa jakýmsi límcem vytvořeným z dlouhé, červeně zbarvené srsti yaka, který byl psovi uvazován kolem krku.

Dnes se musíme, bohužel domnívat, že pod vlivem čínského režimu je do–khyi ve své tibetské vlasti velmi ohrožen. Každopádně jej již cestovatelé nevídají často.